Na pokec s Jihoaustralskejma poldama

47. den 19/10

Opět vyrážíme brzo, musíme dohnat včerejšek. Zacínáme mít téhle "nádherné" krajiny dost.

Pozorujem ještěrky na cestě, mezi těma co přežily, mistrně kličkujeme. Monika vidí dokonce hada, jak mizí v trávě. Je velkej, tmavej a určitě smrtelně jedovatej.

Konečně objíždíme Iron Knob, obrovskej důl na železnou rudu a v dálce pěkně zamračeně číhá Port Augusta. Starostlivě pozorujem oblohu. Bude pršet? Nebude? Neprší, jen je tady zase pěkně vlhko.

Stáčíme to na benzinku dokoupit zásoby. Monča leze do kšeftu, zjišťuje, že nic nemaj a vylízá právě ve chvíli abysme oba padli do rukou dvěma poldům, Abošům, kteří si to přihrčeli ve vytuněným Holdenu.

A prej: "Hele, byla tady stížnost tudle na lejdy, že to nějak nadivoko střihla těsně před autem, když odbočovala na benzinku, kámo."

Děláme blbý: "Có? To se mě nezdá. Kde jako? Jak jako?" A poldové: " V pohodě kámo, my jenom potřebujem vykázat činnost kdyby se někdo díval, tak ať nám lejdy ukáže papíry a my zas pojedem."

Tak to prošlo v klidu. Poldové se zabavili Mončiným českým řidičákem a jeli jsme dál.

Ve štatlu nacházíme otevřenej Woollies, nakupujem zásoby a rychle hledat flek. Začíná se stmívat.

Daří se, už je skoro tma, pár kiláků za Port Augusta to zapícháváme mezi silnici a trať na černý tábořiště. Jsme tady sami. S obavama rozdělávám oheň na opečení salámu.Celou cestu jsou kolem silnice cedule FIRE RESTRICTIONS APPLY FROM 15 OCT tak snad nás nikdo nenačapá.

Dneska jsme zatáhli 634 km a máme tu divočinu za sebou. Teď už se zase pojede v civilizaci a možná budou i zatáčky.

Do Adelaide

48. den 20/10

Dneska to vypadá na další den bez zvláštních událostí. Vyjíždíme brzy, i když to máme jen 310 km. Po cestě odbočujem na Port Germein. Potřebujem nabrat beneli a taky tam maj nejdelší Australskou dřevěnou jetty. To je takový molo, ne že by to bylo bůh ví jak zajímavý, ale co už.

Benzinku jsme nenašli, ale zato to tady vypadá jak Kuvajtu napadení. Všude vojcli s kvérama, na silnici zátarasy, no jak za války. Maskáčovaní Ozíci se ale přátelsky křeněj a mávaj, tak se ani Monika nebojí, ale fotit je radši nebudem. Co víme, jaký to maj cvičení.

Tak se radši vracíme na hlavní a jedem dál. Míjíme Port Pirie, benál slevňuje, silnica se rozšiřuje a už ženem po dálnici. Na začátku Adelaide zahlídám vlajku Kawasaki a odbočujem.

Po dlouhým koumání si konečně sám vybírám pneumatiky ( Šíraky od toho tlustýho mužíčka to maj skoro za sebou), protože jsou tady zase mírně řečeno neschopní poradit. Domlouváme přezouvání na zejtra a jedem hledat místo k přespání.

Rozbalujem to v kabině u pláže za $50na noc.Trochu luxusu po čtyřech nocích v divočině. Nakupujem a Monča tvoří luxusní kuře ála čajna s rýžou! Navrch pár panáků Bundaberg Rumu a po kópačce hurá do betle.

"Leháro" v Adelaide

49. den 21/10

Sobotu trávíme výměnou zadních pneumatik a hlavně opravováním toho, co ti mantáci mechoši od Kawasaki zas zvorali.

Kellina zlobí, baterka se asi definitivně odporoučela, takže ju musím Monči roztláčet. V Armádě Spásy si kupuju luxusní supr dupr plátěný gatě za $4,95 (Eště furt po 10ti letech je mám :-)a sou prima), po cestě zpátky do kempu se rozmazlujem zmrzlinkou a pak už je najednou večer,

Po procházce na pláži odpadáme, Monča z posledních sil přebaluje na zejtra a jdem chrupat.

Z Adelaide do Victor Harbor

50.den 22/10

Nějak se nám nechce vstávat, pak máme dost balení, makanou snídani (míchaný vajíčka se slaninou na cibulce), doštelovávám ještě motorky, takže vyrážíme až po půl jedenácté. Vyplítáme se z Adelaide, berem benál za DOLAR DESET! :-) a už se vineme kopcama na Belair a Clarendon.

Prima zatáčky. Jen plechovkáři trochu zavazej, taky mašiny jsou přeložený, gumy trochu moc do terénu a vůbec by to chtělo tak šestku supersporta, nebo vůbec nejlíp moju Ninju. Jakpak se asi má u Radima Hána odložená?

No, užíváme si to. Krajinka jak v Beskydech, jen ty vinohrady jsou tu navíc.

Proplítáme se bočníma silničkama, mizej i ukazatele, takže jedem malounko na slepo, ale nakonec dorážíme do McLaren Vale a do Victor Harbor je to už pak brnkačka.

Stan rozbíjíme za 20 babek v kempu, dem se mrknout na místní atrakci, koňama taženó šalinu co jezdí po mostku na Granite Island.

Vracíme se do kempu, večeřa a pak šlapem zpátky na ostrov a účastníme se šaškárny z tučňákama co se po setmění vracej z lovu. Nesmí se fotit s bleskem, takže máme jen Possuma, ale pinguíni jsou srandovní a průvodkyně docela zajímavě vykládá.

Nechává nás na závěr ještě pohladit kůžu ze chcíplýho tučňáka :-) a pak už do kempu a do betle. Je pozdě a ráno chcem vyrazit zavčasu. Máme to daleko a dnes jsme se posunuli jen o 100 kilců.

Do Victorie

Budík zvoní v 5:45, jenže je 9 stupňů a Bobkovi se z vyhřátého pelíšku nechce.

Takže po snídani, kontrole účtu přes internet (není to tak zlý, za tohle dojedem) a ranním přemlouvání Kelliny aby nastartovala, vyrážíme okolo desáté.

Projíždíme dědinama lemujícíma záliv až do Wellingtonu. Ozíci ještě nestačili postavit most a tak nás čeká šíleně dlouhá lajna aut, kamperů, náklaďáků a taky autobus. Todle vypadá na dlouho. nenápadně se sunem vlevo po trávě kupředu a chytáme následující ferry.

Stejně zaberem prd místa a nikdo další už by se beztak nevlezl. Takže jedou 2x auto s přívěsem, 2x osobák, náklaďák s návěsem dřeva a my. Na druhým břehu si s Mončou prohazujem motorky a já roztláčím Kellinu ještě na převozu, k velkýmu překvapení převozníka.

Najíždíme na Princess Highway a táhnem to dlouho až do Coonalpyn na Dukes Highway, kde jen doplňujem benzín, honem vyčůrat a zase palba až na hranice Victorie.

Po nezbytné fotce mažem dál, ještě krátká zastávka pro beneli v Horsham a pak už odbočka na Národní park Grampians a rychle hledat flek na přespání. A daří se. U Wartook, kousek od místa kde prej (podle placky) stávala původní základní škola..(koho to zajímá?) rozbíjíme tábor na romantickým plácku u potoka.

K večeři výjimečně špagety ála Dolmio cosi a do hajan. Nezdá se to, ale stejně jsme ukrojili 508 km. A to je monička nemocná, má vysokou teplotu. 37,2 !

Přes Grampians na začátek Great Ocean Road

52.den 24/10

Po ranní hygieně, sušení opocenýho stanu a balení chytá Kellča na 2 metrech, takže vyjíždím ze spacího ďolíku od potoka ke stolkům na kopečku a probíhá snídaně.

Čekuju olej, zdá se mně to, nebo začíná ubývat? No, těch 200+ km v klidu dojedem. K našemu překvapení je půlka národního parku Grampians zavřená, jak se pozdějc dozvídáme , na přelomu ledna a února 2006 tady proběhl 14-ti denní bushfire, (ne že bysme to nepoznali a Evoušek která nám todle místo doporučila to taky nemohla vědět).

Všude jen spáleniště, ale stromy už se rychle snažej zelenat, listí jim roste i přímo z kmenů. Cesta se moc hezky klikatí, todle je na pneumatiky (a na mou motorovou dušičku) hotovej balzám.

Zajíždíme ještě na boční cestičky a plašíme klokana, co se hřeje u silnice. Vracíme se na hlavní a po malém incidentu s rozdováděným teletem (zase pěkně těsně, zrovna jsem si to užíval s nohama na klacku, pardon, s nohama na mých makaných dálničních předkopech, a pak jsem nějak nemohl v tom fofru najít zadní brzdu), dorážíme do Warrnambool.

Plníme mašiny a nakupujem zásoby v místním supermarketu. Začíná se připozdívat. Točíme to na začátek Great Ocean Road a hledáme plácek k přespání. Ploty od farem jsou hned u silnice, nikde ani flíček. Zahýbám na odbočku, to by v tom byl čert, aby se něco nenašlo. A ejhle, pár metrů po drnech a za stromama pěkně od silnice schovanej plácek jak dlaň. Sice samá díra, ale nějak se skládáme. Ovšem jak dostanem zejtra motorky (hlavně Kellinu) přes ten tankodrom zpátky na silnicu, to nevím. V noci nás probouzí déšť. Šli jsme spat už v sedm! Teď je jedna a já nemůžu usnout, furt přemejšlím, jak se zejtra vyhrabu s motorkama z placu na cestu.

Po Great Ocean Road do Melbourne

53.den 25/10

Ráno, (moudřejší večera, jak praví přísloví) nás vítá protrhávající se oblohou a oskar vykukuje. Na Kellču dáváme jen jeden bágl a jen tak ze srandy se ju na těch hrbech u plotu snažíme roztlačit. Neuvěřitelný! Kellča lapla! Honem přihodit saddlebagy, připnout spoacák a už si to poskakuju směrem k silnici. Bundy to taky zvládá, takže vyrážíme na Great Ocean Road. 

Zastavujeme snad stokrát kvůli vyhlídkám na Bay of Islands, London Bridge, The Arch, atakdále atakdále, až na japončíkama zavalenejch 12 Apoštolů (kterejch už je vlastně myslím jenom osm). Máme toho dost. Fučí jako prase, ale občas mezi mrakama vykoukne sluníčko, takže i nějaký to foto chytáme. A japončíci jsou sice hojní, ale maličtí, takže mně stačí se trošku natáhnout a na fotce to vypadá, že jsme tady vlastně úplně sami. 

A pak začíná ta pravá motorkářská paráda. Zatáčky střídaj jedna druhou, cesta se vine pobřežím nahoru a dolů, no dal bych si to ještě dvakrát... Jen na ten fučák si je třeba dávat majzla, když se člověk vynoří zpoza cliffu s mašinou na uchu, tak je hej :-)

Do Geelong přijíždíme už celkem pozdě. Na mapě konečně nacházíme kemp v Melbourne, takže plánuju cestu a honem na dálnici. Trošku ohýbáme speed limit (maj tady upocenejch 100 km/hod.) a bez bloudění dorážíme ještě za světla na místo.

34 dolarů za noc ?!? Tak to je trha do rozpočtu. Ale furt je to asi ta nejlepší cena, co se tady kolem dá sehnat a do štatlu je to snad jen 10 kilometrů.

Z krvácejícím srdcem platíme velice nepříjemné paní za pultem a ta nás za odměnu golfovým vozíkem doprovází na kus trávy se zásuvkou a kohoutkem. Nic extra, povzdycháváme si, ale na retich a do kuchyně je to coby šutrem dohodil, zobem špagety s tuňákem (po včerejším kuřátku zase změna) a po dloooooouhé sprše to berem do stanu chrupat.

Balím Monču do všeho co máme, je už moc pěkně nachlazená a těch 352 km ve větru taky moc nepomohlo.